Bobování a sáňkování se účastnili kromě dětí často také i jejich rodiče či prarodiče. Vzpomínám si, že jsme pokaždé vyrazili s kamarády na velký kopec a dělali jsme ze sáněk a bobů „vlak“. Také se chodilo bruslit, buď někam do přírody nebo jsme mívali před panelákem udělané kluziště. Tam se odehrávaly nejen exhibice v krasobruslení v kategorii dívek, ale také tam kluci hráli hokej.
Občas dokonce došlo i na zápas v ledním hokeji, kdy jsme se buď rozdělili na holky a kluky a hráli jsme proti sobě, nebo jsme se rozpočítali a vytvořili smíšené týmy. Obvykle šlo o nelítostný boj, ze kterého si nejeden z hráčů odnesl nějaké zranění. Hoši byli jednoznačně silnější a zkušenější hokejisté, holčičky pro změnu lstivější a možná bych se nebála použít i slovo zákeřnější. Obecně vzato si myslím, že jsme si při drsných soubojích na ledě neměli navzájem co vyčítat.
Samostatnou kapitolou bylo lyžování. Často jsme si v dětství o víkendech na chalupě u babičky na vsi hráli na závodníky ve slalomu. Pořádali jsme také závody ve skocích na lyžích nebo jsme jezdili po polích v okolí na běžkách. Abychom vůbec mohli začít tohle vše provozovat, bylo nutné nejdřív pěkně ušlapat svah, postavit skokánek a také rozmístit tyčky, připravit start a cíl. K provozování zimních sportů nebylo zapotřebí nějaké zvláštní sportovní ošacení. Bohatě nám postačily tepláky, oteplovačky, bunda a v lepším případě i čepice, šála a rukavice. Pamatuji se, že jsme se domů vraceli po několika hodinách zmrzlí jako sobolí trus, ale rozhodně šťastní.
článek pokračuje na další straně