V televizi běžely hezké klasické pohádky, na které jsme se všichni doma těšili a společně se na ně dívali. Pohádek v té době bylo opravdu hodně, kromě těch filmových se vysílaly také televizní pohádky natočené ve studiu. K mým oblíbeným pohádkám patří například dnes už téměř zapomenutá Nezbedná pohádka, strašidelná Čarodějův učeň a také za mě jedna z nejkrásnějších československých pohádek Král Drozdí brada. Na novodobé pohádkové příběhy se nedívám. Několikrát jsem to zkusila, ale nelíbily se mi ani herecké výkony, ani mě nezaujal příběh, natož abych se u jejich sledování pobavila. Podle mě současné pohádky ani zdaleka nedosahují kvalit těch, které se točily dříve.
My, kteří jsme vyrostli za socialismu, obvykle rádi vzpomínáme na své dětství. Až v dospělosti, s odstupem mnoha let si ale člověk uvědomí, že spoustu věcí jako dítě tehdy vůbec nevnímal. Dneska si nedovedu představit, že by lidé museli žít celá desetiletí v takové nesvobodě. Přesto za sebe mohu říct, že rozhodně nemám z té doby nějaké „trauma“. Domnívám se, že jsme si zimní období v dětství pořádně užili. Nemyslím si ani, že dnešní děti jsou tak moc jiné, než jsme bývali tenkrát my. Mají jenom daleko více možností, a tak dělají i spoustu jiných věcí. V jádru jsou ale stejné. Stačí se kolem sebe podívat, když napadne sníh. Také si rády vezmou pekáč (boby), sáňky, lyže a hurá na kopec a my se k nim rádi přidáme. Alespoň tak to chodí u nás doma.
Zdroje: Autorský článek, medium.seznam.cz