My ovšem žádné hospodářství neměli a tak jsme museli čekat na dobrodiní darů od sousedů – sedláků, kteří si tehdy říkali družstevníci. Bylo to v dobách komunistického temna a nejhlubšího útlaku, kdy kolektivizace vesnice již proběhla a nebylo soukromníků. Nebyli by to ovšem Čechové, kdyby se bývalá struktura neprojevila i v zemědělských družstvech: bývalí podruzi, pokud nebyli zvláště kovaní v marxismu, byli zase jen zaměstnanci a bývalí sedláci, pokud nebyli rozkulačeni, měli doma dál své koně, krávy a prasata s nálepkou „družstevní majetek“. Zabíjet prasata mohli zase jen vyvolení. A s takovými jsme sousedili. Ba, přestože naše rodina byla proletářská, dovolovali sousedi, aby si jejich dcerka hrála se mnou. Co kdyby někdy v budoucnu…?
Moje kamarádka Blanička byla k nám tedy vyslána zvláště o zabíjačce, protože by se jen pletla pod nohy a překážela by zdárnému průběhu exekuce. Nebyly to tedy žádné psychologicky hluboké ohledy na dětskou duši, která by neměla být stresována popravou svého oblíbeného pašíka. Tehdy věděli nejen rodiče, ale i malé holčičky, že prasátko je milé, nicméně jedlé.
pokračujte na další straně