Okno naší koupelny bylo nekoupelnově velké a vedlo přímo na dvůr k sousedům. Je jen pochopitelné, že alespoň z této dálky jsme pozorovali, co se všechno děje. Bacení vepře mezi oči, tehdy se ještě nestřílelo, komunisté se báli dát lidem do ruky zbraně, byť to byly jen zabijačkové pistole, pověšení vepře na rozporku a paření, drhnutí, škrábání, konečně pak slavnostní řez, který vydal vnitřnosti, to vše nás bavilo víc, než dnešní programy v barevné televizi. Jaký div, že i my, děti, jsme se chtěly nějak zúčastnit ne jen jako diváci. Jako prase jsme použili mého velkého medvěda, kterého jsme ve vaně ruče osprchovali horkou vodou, pověsili na okenní kličku na provázek a začali drhnout chlupy starými nůžkami. Ještě než jsme medvěda mohli vyvrhnout, nakoukla do koupelny moje maminka. Medvěda nám sebrala a přikázala, ať jsme hodní a díváme se na zabíjačku. Jak tak na okenní kličce zůstal po medvědovi – praseti provázek, provlékl jsem do jeho oka hlavu a než jsem se nadál, uklouzla mi na parapetu noha. Dál už jen jekot sousedovic Blaničky, běh maminky a odstřižení od potupné oprátky, pár na zadek a zase bylo dobře. Rád bych se ještě do těch časů vrátil…
Nejde to. Dnes je dnes. I dnes se stále na venkově konají zabíjačky. Možná drobet jiné, než dříve, ale některé zásady zůstaly: především existuje přísloví, že prase má nejvíc příbuzných. Tím se chce naznačit, že při zabíjačce se jako možní strávníci objeví a k známosti s rodinou přihlásí i dlouho ztracení synové. Kdysi se po vsi roznášela sousedům výslužka, aby i bezprasní bezpracně užili jitrnic a zabijačkové polévky. Pevně věřím, že tento milý zvyk je dodržován i dnes. Prase se ovšem musí zabíjet v zimě. Není to proto, že nebývá mnoho jiné zábavy, ale kvůli kýženému mrazu. Ten umožní,aby vše z prasete bylo zužitkováno. Příprava jitrnic, jelítek, ovaru, bílé i tmavé polévky či guláše a tlačenky a to nemluvím o uzeném, vyžaduje skutečného odborníka. Zabít dnes umí každý, ale to nestačí.
pokračujte na další straně