Když dítko oslavilo třetí narozeniny, čekala ho další změna. Školka. Zejména v normalizačních 70. letech se tam mohlo poprvé setkat s politickou výchovou (podívejte se do fotogalerie).
A tak se učilo (naštěstí ne všude) oslavné básně a písně o udatných partyzánech a dělnickém lidu. Soudružka učitelka ("paní učitelko" se jí většinou říkat nemohlo) předškoláčky a odrostlá batolata učila, že o Vánocích nechodí Ježíšek, ale Děda Mráz. Děti, které to poslouchaly, bývaly oblečené do stejných, jednobarevných řádkových punčocháčů nebo tepláků s laclem. Když jim pak bylo šest let, nastala doba vyrazit do školy.
A tak dítě dostalo na záda školní aktovku a všem tím vyslalo signál, že už je školákem. Začalo se učit číst a psát, nejdřív česky, později i rusky. Pak přišly soutěže třeba O zemi, kde zítra znamená již včera (hádejte, o jaké zemi to bylo?) nebo Puškinův památník či různé znalostní olympiády. Ostatně - ty jediné vydržely dodnes.
Od nejútlejší školní docházky se ale taky rozdělovaly funkce. To bylo důležité, když dítě opouštělo základní školu v takzvaném Komplexním hodnocení. Tam se totiž sepisovaly veškeré aktivity dítěte a posuzovalo se, zda je dostatečně kádrově a morálně vhodné se ucházet o tu či onu školu. Mít funkci, i když "jen" na úrovní třídy či školy, znamenalo vždyky plus.
pokračujte na další straně