Zvykat si na to bylo třeba už v době těhotenství. Budoucí matky za socialismu musely držet pusu a krok. Rodily v porodnicích příslušným podle bydliště, výjimka mohla být jen ze známosti. Na mnohalůžkové pokoje sestry přivážely děti jen na kojení a návštěvy tam netrpěly. Tatínek u porodu byl tehdy jev z říše snů.
Chtěl-li vidět svého potomka (a kdo by asi nechtěl, že?), byl odkázaný na to, že mu ho maminka ukázala přes sklo okna pokoje, v kterém ležela. Zavinuté mimino v peřince vidět příliš nebylo, ani kdyby porodnice byla v 1. patře, natož, když byla v některých nemocnicích v patrech nejvyšších. Přesto taťkové rozněžněle volali nahoru pod okny, že je vidět, jak jim je ten drobeček podobný. Přesvědčit se mohli až o několik dnů později.
Prvorodičky chodily domů po 9 dnech, vícerodičky dříve. Před tím si mohli tátové svého potomka spíš jen představovat.
pokračujte na další straně