Když mi babička nebo máma vyprávěly, jak to bylo kdysi, obracela jsem oči v sloup. Hrůza. A nyní jsem už sama ve věku, kdy vyprávím já, jak to bylo dřív. Asi i má vnoučata obracejí oči v sloup. Ale co naplat, svět se mění, ale vzpomínky zůstávají. Stejné nejsou. To jenom téma se drží.
Tak třeba takové Vánoce. Jaké byly? No, samozřejmě, že krásné! I když smrček byl opravdové koště a máma do něj roubovala další větvičky, aby nepůsobil tak "chudě" (jak říkala ona). No, nechci vzpomínat na dárky, když jsem byla malá. To už jsem dávno zapomněla. Asi pro mě nehrály tak velikou roli, jakou hrají dnes. I když fotografie z té doby mi to rády připomenou.
Fotky jsou šedočerné, opravdu by profesionální fotograf zaplakal, ale pro mne a pro mé bližní jsou to nejcennější fotky k oživení vzpomínek. A tak jedny Vánoce bylo pod stromečkem divadlo s Kašpárkem a Kalupinkou, další rok zase pokojíčky pro panenky. A pak "chodička". To byla panenka, která sice nechodila sama, ale s mojí pomocí ano. Dala jsem jí jméno Štěpánka. Ale takovéto dárky a vzpomínky má asi každý z mojí generace.
pokračování na další straně: