A jsme opět u "konzumu". Koupím, vyperu, roztrhám, vyhodím, koupím nové. Ano, dnešní zboží je vyráběno proto, aby bylo co nejdříve spotřebováno a vyhozeno. Obchody jsou plné krásných věcí a člověk neodolá to nekoupit. Já nevím. Když jsem povlékala to staré bílé povlečení, tak jsem si vzpomněla na mé blízké, kteří už tu nejsou, ale kupovali mi tuto výbavu (tak se tomu tenkrát říkalo) s láskou… I když jsem tenkrát, poté co jsem dárky tohoto typu objevila pod stromečkem, protáhla obličej. Ale dnes, po letech, kdykoli ty věci vezmu znovu do ruky, tak mě ta láska zahřeje. Ale třeba se mýlím a dnešní doba to vnímá jinak. Sice nevím jak, ale to je jedno. Mně se jenom nelíbí, že chybí ta kontinuita, to, že jsem dostala něco od mojí babičky (a nemusí to být jen prostěradlo, může to být třeba prstýnek!) a já to opatruji jako oko v hlavě. A zároveň s tou věcí opatruji i své vzpomínky. Něco nesmrtelného. A dokáže mne rozesmutnit, když někdo (v tomto případě můj žáček záškoláček) si přeje k Vánocům peníze. Místo nějakých blbostí, jak mi důvěrně sdělil. Já vím, koupí si, co chce. Ale jestlipak si po letech vzpomene, kdo mu na to ty peníze dal? Asi to není důležité. Jen se mě občas zmocní nostalgie po tom, co bylo a co už není. Ani nikdy nebude. Čas nezastavíš. To nejde.
A taky vůbec nechci poučovat, že to bylo dříve lepší. Nebylo. Jen mne občas napadne, že ty hodnoty se změnily. Vše se spotřebuje příliš rychle, nic není trvalé. Nic není navždy. A to nemyslím jen to povlečení. Myslím tím i vztahy mezi rodiči, dětmi a vůbec mezi lidmi. Tak se mějte rádi, vždyť ne nadarmo se říká, že láska hory přenáší.
zdroj: žena.cz