Socialistická žena podle tehdejší ideologie a propagandy měla být supermankou. Očekávalo se od ní, že bude rodit, vychovávat děti, vařit, prát, péct, šít, žehlit, pracovat na poli i řídit traktor a hlavně při tom všem budovat socialismus s úsměvem na rtech. Jednou za rok jí tato role byla připomenuta při oslavách MDŽ. Milé bylo, že všechny ženy v práci dostávaly karafiát, bonboniéru, sadu utěrek či variabilně sadu mýdel a ručník. Oslavy byly s kulturní vložkou (většinou přišly zazpívat a zarecitovat děti ze školy) a neobešly se bez obložených chlebíčků a alkoholu.
Byl to největší amatérský závod po 2. světové válce ve východní Evropě. Probíhal v květnu, nejdříve na trase Varšava-Praha a opačným směrem. Od roku 1952 vedla trasa závodu už mezi městy Varšava, Berlín a Praha. V roce 1972 ho vyhrál náš reprezentant Vlastimil Moravec.
Do zahraničí bylo možné se dostat jen pod přísnou kontrolou státu. Do socialistických zemí se jezdilo na občanku a výjezdní doložku. O doložku bylo nutné požádat před každou cestou. Na Západ a do tehdejší Jugoslávie (z níž se často emigranti vydávali dál do světa) byl potřeba pas. Získat ho nebylo jednoduché, musel rozhodnout nějaký soudruh. A ten si žadatele velmi bedlivě proklepl i s pomocí různých domovních důvěrnic a kolegů z práce
Auta z kapitalistické ciziny byla nedostupná. V Mototechně se koupit nedala, kdo měl valuty a bony, mohl si nějaký typ koupit v Tuzexu. Nákup v cizině byl velmi komplikovaný a pro běžného občana téměř nemožný. A to nejen kvůli právním a úředním kličkám, které panovaly, ale také kvůli ceně. Například Renault 5 stával 164 tisíc korun. Pokud připomeneme, že v roce 1989 byla průměrná mzda 3170 Kčs, dá se lehko spočítat, jak dlouho by bylo třeba na takové auto spořit.
Jedním z mála dostupných vozů tehdy u nás byla škodovka, Moskvič, Trabant, Žiguli, Wartburg, Dacia. I na ně však byly pořadníky.
pokračujte na další straně