Jinou nedílnou součástí dětství byly zvláštní propisovací tužky zvané číny. Na ně jsme směli přejít, když už jsme bezpečně uměli psát perem. Koncept to byl asi úspěšný, prodávají se dodnes. Nicméně do školy asi moc vhodné nebyly, alespoň já ji každou chvíli rozskřípala. A ta hrůza, když jsem měla doma přiznat, že potřebuju další...
Vodovky jsou trochu retro samy o sobě, protože se mimo jiné dají koupit jako retro kousky úplně ty samé, jaké jsme na hodinách výtvarné výchovy používali my. Většina z nás měla klasické hranaté. A ti, jejichž rodiče se uměli více odvázat, ukrývali v košíku na výtvarku kulaté.
Nedílnou součástí hodin výtvarné výchovy byla lepidla. A kdo tvrdí, že nikdy neochutnal bílou lepicí pastu nebo klovatinu, případně obojí, tajně je ochutnává dodnes.
Zatímco bílou lepicí pastou jsme především lepili různé více či méně složité koláže, klovatina, to už bylo výtvarné umění samo o sobě. Klovatinou se nejen lepily věci k sobě – oblíbeným zadáním byl třeba hrozen vína ze skořápek vlašských ořechů nalepený na dřevěné destičce – ale navíc se používala i k různým obskurním výtvarným technikám. Matně si pamatuju, že jsme s klovatinou nejen lepili, ale i malovali, po natření jsme ji na plochu poprskali a tak podobně. Každopádně bílá lepicí pasta chutnala lépe.
pokračujte na další straně