Sny se jim mohly splnit i v případě, že nepatřily ke šťastným jedincům, kteří měli tuzexové konto. Cesta za výjimečným vozítkem pro potomka vedla přes inzerát a koupi kočárku z druhé ruky. V 80. letech se však muselo počítat s tím, že i použitý kočárek vysněné značky bude znamenat výdaj ve výši kolem 2000 Kčs. A to nebylo málo – tehdy šlo průměrný měsíční plat. Nový dostupný kočárek značky Liberta se v té době dal koupit za necelých 700 Kč (v omyvatelné podobě), za něco málo pod 900 Kč pak v potahu manšestrovém.
Lišit se od ostatních tak jako ve všem, bylo tedy otázkou kreativity a nápadů, a to kolikrát celé rodiny. V hračkářství bylo ke koupi většinou tak do pěti druhů chrastítek na šňůrce. Kdo měl blízko do Německé demokratické republiky, měl šanci koupit něco odlišného. Ostatním pak zbývalo vymyslet něco pěkného, pokud stáli o originalitu, u peřinek. Ty byly různě vyšívané, aplikované pomocí nášivek – prostě co dům, šikovnost, vkus a nápady daly.
Jakmile mimčo povyrostlo, peripetie, v čem ho vozit dál, pokračovaly. Čas trojkombinací sice už v 80. letech nastal a začal zaujímat své místo oblíbenosti u matek v Československu, ale většina z nich se musela snažit o koupi takzvaného sportovního kočárku, měla-li doma batole. Sportovní kočárek se sportem nic společného skutečně v těch dobách neměl. Sportovat, vozit ho za bicyklem, brát ho na pěší túry, jak to známe dnes, většinou s takovým typem vozítka šlo jen s velkou námahou.
pokračujte na další straně