Navíc Miklós stýskalo po své zahradě a volnosti, kterou mu poskytoval život na venkově. Byl zvyklý na prostor a nyní se musel tísnit v malém bytě, a navíc s příbuznými, kteří mu dávali najevo, že je jim na obtíž. Cítil se sám. Několikrát za den vyšel na chodbu, aby si v klidu vykouřil cigaretu, a někdy se dal do řeči i se sousedem, kterému se svěřil, že je nešťastný.
Jedno světlo však v jehož životě přece jen bylo, a to jeho vnuk Csaba. Miklós se těšil hlavně na společné jídla, při kterých rád poslouchal to, co Csaba za celý den dělal a zažil. Jenže jeho syn a snacha Miklóse po čase od stolu vykázali, protože jim velmi vadilo, že nejí esteticky, často mu odkapávalo jídlo z koutků úst a oni to pak museli uklízet. Vůbec nebrali v úvahu, že to Miklós nedělá schválně, ale už mu jeho zdravotní stav nedovoluje zvládat některé činnosti jako předtím.
Miklóse skutečnost, že je nucen jíst sám, trápila, chyběla mu společnost rodiny, a hlavně malého Csabiho. Když se pak stalo, že kvůli jeho stařecká třesu rukama rozbil několik talířů, které chtěl po sobě po jídle uklidit, nedostával pak už večeři na talíř jako ostatní, ale jen na dřevěnou desku.
pokračujte na další stranu