Ač je v našich krajích symbolem píchaček právě pražská firma Elektročas, nebyla jedinou, natož první, jež továrny zásobovala technikou dohlížející na dodržování pracovní doby. Zatímco její historie se píše přesně jedno století, dějiny píchaček jsou ještě o sedmdesát let delší.
Jakmile se totiž rozjela průmyslová revoluce naplno, bylo potřeba mít přehled o tom, kdo do práce dorazil a kdo se zapomněl doma. A že to byla fuška přijít včas!
Už to probuzení – protože chudí pracanti neměli budíky, museli je tahat z postelí takzvaní klepači, kteří s tyčí v ruce obcházeli dělnické domky a nemilosrdně tloukli jejich obyvatelům do dveří a oken.
Když už dělníci přišli do továrny, čekal je tu po roce 1855 vynález jistého Johna Adamse: kontrolní hodiny, které Český spolek horologický popisuje, že „měly buben rozdělený do přihrádek po 10 minutách. Přicházející pracovník sejmul z nástěnky svůj žeton a hodil ho do otvoru v hodinách. Pověřený pracovník zaznamenal čas příchodu podle toho, do které přihrádky žeton spadl.“ Prosté, že?
Protože pokrok v 19. století prostě nešel zastavit, byly zakrátko i hodiny na plechové štítky zastaralé. Především přelom 80. a 90. let byl v tomto směru plodný.
V roce 1888 si nechal skotský lékař a matematik Alexander Dey patentovat ve Spojených státech hodinový stroj s velkým číselníkem a otočným ramenem. Každý zaměstnanec měl na ciferníku přidělené číslo, k němuž přitlačil konec „ukazovátka“, a tím se na papír uvnitř obtiskl den a čas příchodu či odchodu. Ty největší stroje takto dokázaly obsloužit až dvě stovky lidí a rozměry připomínaly menší orloj.
pokračujte na další straně