Co se týkalo hrnků, svoji slávu v 60. a 70. letech zažívaly hrnky umělohmotné. Byly praktické, nerozbitné – tak, jak to známe z filmu Pelíšky. Měly však své mantinely, takže ani v tomto období nevystrčily na okraj zájmu hrnky porcelánové. Ty nádherné, v servisech a sadách, byly většinou ale pouze vystavené v zasklených vitrínách a nábytkových stěnách. Používat je k denní potřebě by se považovalo za šosáctví. A risk, že se rozbijí.
Určitým fenomén doby byl růžový porcelán. Dnes ho samozřejmě můžeme také vidět u někoho doma, ale tehdy zdobil většinu československých obýváků, někdy i na speciální poličce stály růžové hrnky, vázičky a dózičky. Nebyly totiž tehdy tak drahé jako nyní, takže byly poměrně dostupným dárkem.
Samostatnou kapitolou je pak hnědá keramika z Balkánu – tehdy se vozila nejčastěji z Bulharska (což byla země, kam Čechoslováci, pokud na to měli, mohli bez pasu vycestovat k moři) nebo z Rumunska. Speciální, často modrá, se k nám dostávala také ze zemí Sovětského svazu. Ani z těchto kousků se však běžně doma nepilo – spíše sloužily též jako dekorace. V těchto případech socialistických kuchyní.
Hrnky pro běžnou potřebu se často dávaly jako dárek ženám k MDŽ na pracovištích (někdy i s utěrkami). Záleželo ale hodně na vkusu toho, kdo je vybíral.
pokračujte na další straně