Chceš studovat „zadarmo“? Já určím, zda můžeš a kde. Chceš se uzdravit „zadarmo“? Já určím, jaké léky si můžeš a nemůžeš koupit. Chceš bydlet levně? Já určím, zda dostaneš byt nebo ne. Chceš pracovat? Já určím, co smíš a nesmíš dělat. Ředitel ČKD, kde jsem pracoval, byl bývalý krejčí, a lidé vysokoškolsky vzdělaní a kapacity ve svém oboru pracovali jako topiči. To nebyl fungující stát, ale Absurdistán.
Bydlení bylo buď v oprýskaných špatně udržovaných domech, nebo v panelových králíkárnách, které byly původně stavěny po válce jako prozatímní bydlení a my to měli jako byty první kategorie a bydlíme v nich dodnes. S hrůzou vzpomínám na bytová jádra. Ještě tu bylo bydlení svépomocí. Co si sám nepostavíš, to nemáš.
Další vymoženost socialistického bydlení byly rozdělené byty. Bydleli jsme v jednom bytě 3+1 se starou paní. Ona obývala dva pokoje a my pokoj a kuchyň, koupelna a záchod byly společné. Když odešla bydlet k dceři, museli jsme tento byt opustit, protože pro rodinu s jedním dítětem byl „moc“ velký. Odstěhovali nás proti naší vůli do 1+1 kde jsem později bydlel s rodiči, manželkou a třemi dětmi. Když jsem zažádal o byt a zdůvodnil to i tím, že máme v rohu pokoje plíseň, bylo mi řečeno, možná za deset let. Jediná možnost byla čekat na to, až rodiče umřou, a my budeme mít byt 1+1 s třemi dětmi pro sebe. To byl tenkrát levný luxus. Moje tři děti dnes mají každý svůj vlastní drahý byt. Neznám nikoho, kdo dnes bydlí jako rodina s rodiči v takto malém bytě.
pokračujte na další straně