Do hekárny pravidelně chodil doktor, který kontroloval stav probíhajícího porodu. Příjemný ale většinou moc nebyl. Ostatně tak jako celý personál nemocnice. Připomínky a stížnosti nebyly na místě.
Z hekárny vedla cesta na porodní sál. Neexistovalo, že by si žena mohla sama zvolit, v jaké poloze chce rodit. Po narození miminka bylo dítě unavené matce jen krátce ukázáno a okamžitě odneseno na vážení a měření.
Ani po této proceduře nemohlo být se svou matkou. Bylo uloženo do velké místnosti, kde byla i spousta jiných dětí, a koukat se na něj rodiče mohli jen přes velké sklo. Matce se nosilo pouze na kojení a poté bylo opět odneseno.
Ani porodní pokoje nebyly žádný Hilton. Na pokoji mohlo být až sedm rodiček a návštěvy byly zakázány. Na telefon, který byl v té době jediným spojením s domovem, se musely čekat dlouhé fronty.
Tehdejší sestry velice a přísně dbaly na techniku kojení, protože sunaru bylo v té době celkem málo. Když se dítě nechtělo přisát nebo na to skrz žloutenku ani nemělo sílu, neváhaly sestry zajít k dnes už neuvěřitelným praktikám. Tahání za jemňounké vlásky, štípání nebo plácnutí přes zadeček se používalo běžně. Když se nějaká maminka ozvala, byla označena za hysterickou.
Je dobře, že doba pokročila kupředu a budoucím matkám se snaží vyjít vstříc a že dnes existuje spousta možností, o kterých si rodičky tenkrát mohly nechat jen zdát.
zdroj: lifee.cz