Bylo tam pár stolků se židlemi a pak také vysoké stoly pro zákazníky, kteří se chtěli najíst jen vestoje. My s babičkou jsme si vždycky sedly a děda stál u vedlejšího stolu. A já jsem mu tolik záviděla, že mi jednou přisunuli židli k vysokému stolu a já jsem snídala jako děda. Možná je to úplná drobnost, ale pro mě to tehdy bylo, jako kdybych dneska mohla jít do té nejluxusnější restaurace,“ vzpomíná s úsměvem paní Jana, pro kterou jsou dodnes mléčné bufety symbolem jejího dětství.
Dnes se s mléčnými bary v podstatě nesetkáme, a když ano, jde spíš o symbol, o provoz, kde jeho majitelé spoléhají na jistou nostalgickou notu svých zákazníků, jako je třeba právě paní Jana. V záplavě fast foodů nejrůznějších světových značek prostě nemají šanci, o čemž se přesvědčil nejeden nadšenec, který podobný mléčný bar nebo lahůdkářství otevřel - většinou jen na několik měsíců.
článek pokračuje na další straně