Neměli jsme playstationy, počítače, 216 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety ani internet.
Na filmy jsme se chodili dívat k tomu, kdo měl doma televizi – tehdy ještě neexistovala ani videa. Ale měli jsme kamarády.
Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větve do proudu potoka nebo řeky, stavěli rybníky a bahenní přehrady, hráli si na honičku, seděli na lavičkách v parku nebo na zábradlí při škole a povídali si o všem možném.
Když jsme si chtěli s někým popovídat, prostě jsme k němu šli, zazvonili nebo zaklepali, otevřeli dveře… To je všechno! Žádné povolení, žádný doprovod, žádná ochrana! Sami v tom krutém a nebezpečném světě!
Hráli jsme vybíjený s míčem nebo hokej s hokejkami a starými teniskami, zvonili jsme na cizí zvonky, chodili jsme do cizích zahrad trhat jablka a hrušky, polykali jsme třešně is peckou, a kupodivu nám ta pecka v žaludku nerostla.
pokračujte na další straně