Strávili jsme hodiny sestavováním nejrůznějších vozítek z lopatek a koleček od kočárků, a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Teprve když jsme takto několikrát vlétli do trnitých šípkových keřů, uvědomili jsme si, že bez brzd to není ono.
Ráno jsme vyrazili z domu a po škole jsme si hráli někde venku. Vraceli jsme se domů, když se rozsvítily první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobilní telefony neexistovaly.
Občas jsme se pořezali, zlomili si nohu nebo si vyrazili zub, ale nikdo nás nežaloval. Jednoduše se to stalo. Nikomu ani nenapadlo, že to není výhradně naše vina. Vzpomínáte si? A kolikrát jsme se pobili a chodili s modřinami! Ale nevěnovali jsme jim pozornost.
Nacpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a pili limonádu, ale nikdo z nás nepřibral, protože jsme věčně někde létali a hráli si.
Článek pokračuje na další straně.