U nás doma se šilo podle Burdy. V Praze se prodávala jen v jednom obchodě se zahraničními časopisy a když měla přijít, vždy se tam vinula dlouhá fronta. Bylo mi tak čtrnáct, kdy jsem byla poprvé vyslána se židličkou do fronty i já. V půl šesté ráno jsem se zařadila a vydržela do sedmi. Pak přišla máma se sestrou a počkaly, dokud se krám neotevřel.
Následující víkendy, když se nám poštěstilo Burdu koupit, byl náš byt vždy přeměněn v ateliér. Všude byly střihy, látky, špulky a máma s její kamarádkou šily. Pamatuji si na hezkou bundičku do pasu, která se tvářila jako kožená a tehdy tolik frčela. A také na letní propínací šaty, sukni s nařasenými volány v několika řadách a zimní prošívaný kabát. Šaty do tanečních se ale mámě nepovedly. Byly bílé z nějakého umělohmotného materiálu a vpředu měly tehdy tolik populární tzv.vodu. Vypadala jsem v nich jako šlehačkový dort.
Kromě módních časopisů a katalogů německého obchodu Otto, které mezi lidmi kolovaly do roztrhání, byly inspirací i filmy s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim. Mezi mladými letěl diskotékový styl – „kožené“ bundičky do pasu, samozřejmě z koženky, kombinované s barevnými lesklými legínami. Holky, co měly přes dvacet, se mohly pyšnit vysokými podpatky. Nosila se saka s vycpávkami, jedno jsem ke konci 80. let také vlastnila. Ušila mi ho máma a já na něj byla jako puberťák náležitě pyšná. Dnes bych ho neoblékla ani náhodou.
pokračujte na další straně