Předně je třeba uvést to, že ve školních jídelnách za socialismu vládly hliníkové příbory (většinou dost pokroucené), umělohmotné vázičky s umělohmotnými kvítky, umělohmotné slánky a vikslajvantové (omyvatelné) ubrusy. Tácy, které velmi často zapáchaly poté, co sice byly utřené, ale ne právě čistým a voňavým hadrem. A taky kuchařky, které nesmlouvavě naložily na talíř i to, co dítko odmítalo a nechtělo. „Jen si dej, rosteš, jsi ve vývinu, potřebuješ to!“ A plácly na talíř něco, co zrovna
neprobouzelo labužnické radosti.
Spojovacím článkem školních jídelen po celém Československu byla červená řepa (k rizotu, zapečeným těstovinám nebo francouzským bramborám), UHO – tedy univerzální hnědá omáčka a různé typy příloh spojené občas s flaksovitých masem. Záleželo na kuchařských schopnostech, zásobování i na vedení školy, jak moc byla snaha něco zlepšovat. Tam, kde se v tomto směru rezignovalo, bývaly na talířích skvosty, z kterých se dělalo strávníkům špatně už při pouhém pohledu. Ale to v té době nikdo nepřiznal. Kolektivní stravování bylo na vzestupu, bylo v zájmu společnosti, takže výhodnější bylo držet pusu, krok, a v tomto případě i žaludek tam, kde má být. A případně se „dojíst“ někde jinde.
pokračujte na další straně