Otázka č.1
Správné možnosti jsou vlastně dvě. Označení „D/dederon“ se používalo jak pro obyvatele východního Německa (ze zkratky DDR – Deutsche Demokratische Republik), tak umělotina, která se u našich sousedů vyráběla. Košilím ušitým z tohoto materiálu se říkalo „dederonky“. Vhodné ji bylo dokombinovat s tesilkami.
Otázka č.2
Mončičák byla plyšová hračka původem z Japonska. Představovala neurčité zvířátko, v Československu se přemnožilo v druhé půlce osmdesátých let.
Otázka č.3
Bumážka, z ruského „bumága“, tedy papír, je jednoduše řečeno lejstro, kterým držitel dostal písemné potvrzení, že má na něco nárok nebo k něčemu povolení. Pokud dostal výjezdní doložku, pak měl povolení vyjet i do zemí mimo takzvaný východní blok. Vydání tohoto dokumentu provázel často zdlouhavý byrokratický proces, do něhož mohl mluvit třeba i nadřízený v práci nebo uliční výbor.
Otázka č.4
Pochopitelně označují přístroje pro poslech. Po tranzistorovém rádiu nebo magnetofonovém přehrávači, nejlépe kazetovém, toužil každý. Správný frajer ho opíral o rameno v džísce.
Otázka č.5
Bony byly poukázky, za které se dalo nakupovat běžně nedostupné, většinou západní zboží ve speciální prodejně Tuzex (zkratka pro tuzemský export). Platit se v nich dalo jen valutami či právě bony, které šlo ovšem získat oficiálně pouze za valuty, anebo pak na černém trhu od veksláků. Oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné koruny, u překupníků samozřejmě vyšší.
Otázka č.6
Šumák neboli správně šuměnky byl prášek z kyseliny citronové a jedlé sody a s přidaným barvivem. Měl se rozpustit ve studené vodě, lepší zábavou ale bylo ho nasypat rovnou na jazyk, kde „vyšuměl“. Podobné povyražení zajistil i Vitacit (z kyseliny citronové a cukru), který sice tolik nepěnil, ale zato spolehlivě vše obarvil nažluto, načerveno nebo naoranžovo. Jen pro zajímavost: spojení „je mi to šumák“ nemá se šumákem společného nic.
pokračujte na další straně