Zatímco za mořem ve Spojených státech hospodyňky už celkem běžně praly v automatických pračkách, v Československu to měly ženy složitější. V dobře situovaných domácnostech ještě před válkou bylo možné vidět asi 25 druhů a značek praček. Pro většinu žen však byly nedostupné a bylo tomu tak i po válce.
První vlaštovkou k ulehčení pro praní „velkého prádla“ byly vířivé pračky. Vyráběly se ve Fulneku ve firmě Romo. Jen jako perlička stojí za připomínku to, že šlo i firmu, která původně montovala ampliony veřejného rozhlasu (odtud zkratka ROzhlasové MOntáže).
Zajímavostí je pak též to, že podle tehdejších zdrojů v této firmě byl už v roce 1957 ukončený vývoj prací na první československé elektrické automatické pračce. Jak ale tušíme nebo víme, její cesta do domácností však byla ještě dlouhá a trnitá. Tedy pomineme-li plynovou automatickou pračku Moretta, která se vyráběla do poloviny šedesátých let. Byla však velmi drahá, takže pro většinu lidí též nedostupná.
I proto byly až do roku 1989 v mnoha domech oblíbené společné prádelny, v kterých byla pro nájemníky jedna společná pračka (vířivá). Tam, kde tato vymoženost v domě nebyla, nezbývalo, než šetřit na svoji pračku (v 80. letech stála vířivka 1 700 Kčs).
Praní ve „vířivce“ bylo rozhodně jednodušší než dřívější praní na valše a v ruce, ale i tak vyžadovalo hodně času a námahy. Prádlo se většinou dopředu namáčelo, potom se vložilo do pračky, kde nějakou dobu vířilo a pak bylo nutné ho z pračky vylovit, vložit do vany a vymáchat (v případě dětského oblečení několikrát) a nakonec vyždímat. Ždímalo se ručně, ale existovaly už také pračky, v kterých vedle bubnu na víření vody byl i buben na ždímání. Koupit se ždímačky daly i zvlášť.
pokračujte na další straně