Ve školních jídelnách socialistické éry se zážitek rozšiřoval i mimo talíře. Používání hliníkových příborů, plastových dekorací a omyvatelných ubrusů vytvářelo nezaměnitelnou atmosféru. Snad nejintenzivnější vzpomínkou na školní jídelny jsou tácy, páchnoucí tak strašně, že se některým při vzpomínce na ně dělá špatně dodnes. Toto prostředí střežily bedlivé oči soudruhů učitelů, kteří hlídali, aby nic nepřišlo nazmar.
Během socialismu byla často dodržována politika plného talíře, kdy byly dětem podávány porce jídla, které měly dojíst stůj co stůj. A to bez ohledu na to, že děti posléze zase vše vyzvracely, protože měly třeba na takové jídlo alergii nebo na ně byla porce příliš.
Můj první a nejsilnější zážitek je povinné pití mléka, a to nejen ledasjakého, ale s bonusem v podobě škraloupu. Dodnes to vidím, sedím sama u stolečku nad hrníčkem, kde se na povrchu houpe bělavý sliz, a odmítám se toho jen dotknout. Všechny děti jsou v postýlkách a já tam sedím hodiny. „Dokud to nevypiješ, tak se odtud nehneš,“ příkaz zněl jasně. Celá tortura trvala až do té doby, než si mě máma odpoledne vyzvedla. Dodnes, když mám před sebou mléko, tak se mi ozývá dávicí reflex.
pokračujte na další straně