Když jsme přišli ze školy, převlékli jsme se do tepláků a šli ven hrát soft tenis, vyvolávanou s míčem nebo třeba krvavé koleno. S kamarády jsme si vyměňovali céčka, skládali jsme Rubikovu kostku a poslouchali Kotvalda s Hložkem (hit „Holky z naší školky“) a Josefa Melena (další hit „Né, pětku ne“) – nejlépe z přehrávače zvaného dvojče. Děti prahly po pětibarevné tužce, autíčku na ovládání nebo po autodráze, a kdo měl vlastního walkmana (později diskmana), byl král.
Holky si hrály s mončičáky, některé měly z Tuzexu nebo od tetičky ze zahraničí i barbínu (a nikoho tehdy nenapadlo, že by Barbie či Ken mohli obživnout). Bylo ale hodně her, které byly skoro zadarmo. Takové nebe, peklo, ráj nebo pletení náramků z bužírek, stejně jako skákání gumy či přebírání provázku nestálo skoro nic a vystačilo na nejedno odpoledne. Když bylo ošklivo, hrály se stolní hry jako Z pohádky do pohádky nebo Dostihy a sázky. A ano, někteří si nehráli, protože trénovali recitaci na Puškinův památník (mimochodem, víte, že tato soutěž stále existuje?).
Pokračování na další straně.