Nikdo netušil, že malá holčička se narodila s Downovým syndromem a byla odložena do sirotčince. Tady mohla plakat, jak chtěla, ale nikdo ihned nepřiběhl. Časem se tedy holčička naučila, že plakat nemá cenu, protože nikdo nepřijde. Celkem 10 měsíců byla sama v kovové postýlce a nikdo o ni nejevil zájem.
Jednoho dne však Kelly přišla do sirotčince, holčička si pomaznala a rozhodla se, že ji adoptuje.
Jakmile mladá maminka dítě adoptovala, ihned ho začala hýčkat a díky tomu, že ho nosí v šátku a má ho neustále na svém těle, tak malé dítě velmi dobře ví, že je v bezpečí au mámy. Dále v dopise napsala, že holčička se naučila ráno opět plakat, protože už ví, že tím přivolá maminku a někdo se o ni postará. Večer chodí holčička uspávat maminka nebo tatínek a už se nemusí sama ukolébat ke spánku tím, že nepřetržitě pláče, dokud se nevysilí.
Její adoptivní rodiče prostě chtějí, aby se holčička opět cítila tak, že má rodiče, kteří navždy zůstanou s ní a už nebude nikdy sama.