Jelikož televizi v té době zdaleka neměl v Československu každý, ani Večerníček nebyl samozřejmostí pro všechny tehdejší děti. Ostatně, v té době bylo zvykem, že když si někdo pořídil v domě televizi, chodívali k němu sousedé na návštěvu sledovat některé programy.
Postupně však televizorů přibývalo, a tudíž přibývalo i diváků. Podle statistik bylo v březnu 1965 u nás již dva miliony diváků - majitelů televizorů. Na všech těchto obrazovkách tedy bylo možné též sledovat Večerníček. A televizí přibývalo dál, stejně jako se rozšiřoval program. Na konci roku 1969 již byly v ČSSR tři miliony televizorů, v roce 1978 překročil počet hlášených televizních přijímačů čtyři miliony. Ale zpět k Večerníčku.
Autorem myšlenky na tento pravidelný pořad pro děti byl Milan Nápravník, výtvarník, básník a prozaik. K tomu, aby se úspěšně dostal na svět obrazovek, pak pomáhali dramaturgové Irena Povejšilová, Marie Kšajtová, Kateřina Krejčí a Jan Kutálek.
Večerníčkovská znělka, která je vůbec naší nejstarší českou televizní znělkou, a dokonce jednou z nejstarších v Evropě, se zrodila v červenci a srpnu roku 1965. Jejím výtvarníkem byl Radek Pilař a režisérem Václav Bedřich. Ten svěřil animaci dědečkovi známého herce Marka Vašuta Antonínu Burešovi.
pokračujte na další straně