Na svatbě mělo být 250 hostů a se svolením své ženy a dcery jsem si já, jako ten, co celou svatbu platí, pozval asi dvacet kolegů z práce. Když jsem však chvíli před svatbou setkal se svým kamarádem v kanceláři a zeptal se ho, jestli se už na svatbu těší, díval na mě vyjeveně, jako kdyby o ničem takovém do dnešního dne neslyšel. Když jsem se na to později ptal své ženy, řekla mi, že sál je jen pro 250 hosty a když někdo pozvání odřekne, zůstane místo i pro ty mé. Čím dál tím víc jsem se začínal cítit odstrčený a nevítaný. Nevítaný ve svém domě, nevítaný svou rodinou ...
Když však moje dcera při večeři, která se konala den před svatbou, šťastně oznámila, že ji k oltáři povede její biologický otec, už jsem dál tíhu toho všeho nevydržel a měl v plánu pronést přípitek.
Když jsem požádal o slovo, najednou jsem si všiml, jak se moje žena s dcerou na sebe podívali. A v té chvíli mi to všechno došlo, celou tu dobu jsem pro ně byl jen ten chlapík s množstvím peněz, který zaplatí vše, na co si ukážou."
Pokračování na další straně.