Pamatuji si, že jsme pili vodu z napájedla na rohu, ne z plastikových lahví. Nikdo si nedal přilbu na kolo a hráli jsme si s různými vozítky, která jsme si sami vyráběli. Až při sjezdech z kopců jsme si uvědomili, že na nich nejsou brzdy, když jsme se nešťastně zřítili do trní.
Dny jsme trávili venku, až se rozsvítily první lampy, a nikdo nevěděl, kde přesně jsme. Mobilní telefony neexistovaly a my jsme si nehráli s elektronikou. Občas jsme se zranili, ale nikdo nechtěl vinu svalovat na druhého. Byla to součást života.
Kdo by tehdy řešil drobná šrámy nebo modřiny? Jedli jsme dobrotky a sladkosti, ale na váze jsme nepřibírali, protože jsme byli neustále v pohybu.
pokračujte na další straně