Pionýrské tábory byly většinou dětskými tábory, jaké je možné vidět i jinde na světě. Ovšem ideologie (a hlavně vedoucí, kteří jí byli zasaženi) si žádala své. Někdy šlo o úsměvné příhody, jindy s trpkou příchutí.
Jestliže šlo o druhý případ, pak většinou byl problém v tom, že pionýrské tábory s jejich někdy vojenskou disciplínou vychytanou do nejmenších detailů a bezohlednou k věkovým zvláštnostem dětí, přiváděly pionýry až k pláči. Ne každý totiž zbožňoval každodenní ranní nástupy, dopolední a odpolední zaměstnání, brzké večerky. A když se to podpořilo zapálenými soudruhy a soudružkami, co se snažili na dětech podepsat ideologicky, odpor se dal pochopit.
Snaha „nalejt“ do nebohých školáků trochu základů marxismu-leninismu a dalších podobně záživných témat měla za následek, že vychovat z dětí zapřisáhlé svazáky a později „komunisty“ nebylo jen tak jednoduché. Přesto to ne všichni zaujatí dospělí nepodceňovali a dělali, co bylo v jejich silách. Ideologie se tak promítala i do orientačních závodů nebo takzvaných stezek odvahy či pochodové hry nazývané šipkovaná. K posílení světového míru přitom nechyběly ani budovatelské písně. Ty se nesly kolikrát údolím nebo v blízkosti lesa i u táborového ohně.
pokračujte na další straně