Kávu si osladím nebo Oči máš sněhem zaváté. Když se tyhle písničky ozvaly, ženské pohlaví upadalo do mdlob, zatímco to silnější pronášelo na adresu interpreta dost často něco dehonestujícího. Gott byl totiž rivalem, kterému se vyrovnat nemohl téměř nikdo. Jeho desky se prodávaly, jeho písničky zněly také téměř všude. I když přišlo období, kdy tehdejší mladá generace vyjadřovala vzdor tím, že Karla Gotta – v té době již Zlatého slavíka – ignorovala, vyhnout se jeho umění bylo prakticky nemožné.
Na rohu stála, měla na oči brýle anebo měla chuť majoránky? (Doba, kdy to bude paráda, lehnout si na záda, přišla až později). A kdo ví, jestli se nejmenovala Alenka a nebyla z říše divů. Podmanivý hlas, díky kterému se říkalo Karlu Zichovi také český Elvis, si získával častěji dívky a ženy, ale fanouškovskou základnu měl také v mužské populaci. I jeho desky šly dobře na odbyt a jeho písničky se často hrály. Třeba i v jukeboxech. Když „zamžilo do vlasů“, lámaly se ledy…
Mimořádná linka Praha–Tokio nebo Diskohrátky. Hity, které oslňovaly teenagery na „čajích“ a diskotékách i v malých městech. Vzhledem k tomu, že originální skladby od interpretů z kapitalistické ciziny tehdejší mocipáni moc rádi neměli, vlastně byli nakonec všichni rádi za to, že to oblíbená Hanička tak pěkně nazpívala. I když hudebním fajnšmekrům někdy trnulo z toho, co se z původní skladby vyklubalo. Melodie ale zůstala.
pokračujte na další straně