Syntetické materiály dominovaly. „Byla to fascinace něčím novým,“ komentuje okouzlení umělými vlákny Nina Provaan a připomíná, že syntetická vlna tehdy kvůli snadné údržbě zasáhla celý svět. Umělé látky se nemačkaly, ale zároveň byly neprodyšné a člověk se v nich zapotil. „Západní materiály byly kvalitnější a brzy je navíc nahradily nové směsi, které se příjemněji nosily a přitom si zachovávaly užitné vlastnosti. Do socialistického bloku však změny pronikaly pomaleji,“ říká expertka na módu.
Ženy šily a pletly podle vzorů ze západního časopisu Burda, světové trendy k nám však pronikaly ztuha. Příkladem za všechny je „modrá uniforma“ mladé generace – džíny. Pro obyvatele socialistických zemí byly nedostupné, tudíž o to žádanější. Nesly v sobě punc revolty, také proto je režim prvních pár let zakazoval.
Teprve na konci 60. let, kdy se džíny staly módou pro všechny a ztratily svůj revoltující náboj, se i v naší republice začaly vyrábět jejich napodobeniny, nikoliv však z denimu a nikoliv barvené indigem,“ uvádí Jana Skarlantová, která se věnuje problematice módního vývoje a napsala knihu Od fíkového listu k džínům.
Originální džíny byly k sehnání jedině v Tuzexu za bony, k nimž měl přístup jen někdo. Méně šťastní zájemci museli vzít zavděk napodobeninami, jejichž výroba nebyla snadná. Tuzemské látky kvalitou neodpovídaly, a tak se zrodila tzv. Plesnivá džínovina, látka upravená pomocí chloru.
Plísňáče se staly poznávacím znamením 80. let a spolu s nimi tuto dobu představuje vysoký sed kalhot, divoké barvy včetně neonových, zvířecí vzory, vycpávky ramen a samozřejmě trvalá. Pokud chcete vidět všechno pohromadě, pusťte si třeba filmy Discopříběh nebo Kamarád do deště.
Zdroj: https://www.idnes.cz