Pokud rodiče občas nedávají na děti pozor, není to žádná katastrofa a obvykle to potomkům i prospívá, ale chronická rozptýlená pozornost je něco jiného. Pustit dítě z dohledu je správné, a čím jsou větší, tím více samostatného času potřebují. Pokud matka dětem řekne, ať si jdou hrát ven, nebo otec vysvětlí, že se musí věnovat nějaké práci doma, je to naprosto přijatelné. Dnešní rodiče ale často děti vychovávají daleko toxičtějším způsobem: jsou v jejich životech neustále přítomní fyzicky, čímž blokují tendence dětí k samostatnosti, ale jen občas jsou skutečně emocionálně zapojení, vnímají a reagují.
To přiznává i Tereza z Prahy: „Když jsem byla jen na mateřské, bylo to někdy vážně na hlavu. Manžel ráno odešel do práce, mezi dospělé. Já zůstala sama s dětmi. Zejména, když byly třeba nemocné, tak jsem se cítila strašně osamělá a mobil pro mě byl jakýmsi oknem do normálního světa,“ přiznává. „Od té doby, co jsou děti ve škole a školce, je to mnohem lepší. Společně strávený čas mi je vzácnější, víc si ho užívám a mám menší tendenci se něčím rozptylovat. Věřím, že ale jen kvůli tomu snad nejsem strašná matka.“
Pokračování na další straně.