„Pamatuji si, že když jsem zjistil, že můj syn má Downův syndrom, vyšel jsem z nemocnice a plakal jsem, ale netrvalo to dlouho. Později jsem byl z těch slz trochu v rozpacích. Koneckonců, v mém životě se nic nezměnilo. Uvědomil si, že má stále dvě ruce a dvě nohy a jeho odhodlání, aktivita a odborné zkušenosti se nezměnily. Chtěl mít dítě, a tak se rozhodl převzít za něj plnou zodpovědnost.
Nikdy ho tedy nenapadlo opustit svého syna. Podle něj by ponechání dítěte v sirotčinci bylo nelidské, proto když je jeho manželka opustila, rozhodl se dítě vychovávat sám. Nyní je oporou pro ostatní rodiče a chce je nakazit svým způsobem myšlení.
Zdroj: somzena.sk