Starší návštěvníci poutí si rádi vybavují, jak se kdysi lepily ve střelnicích na špejle fotky zpěváků. Velký zájem byl třeba o „Kissáky“ či Drupiho. K mání byly i hřebínky s ženskou postavou, přívěsky žiletek na kůži, kapslovky či šerifské hvězdy. Taky indiánské obleky, tvrdé balonky na gumě, frkačky a samozřejmě růže z krepového papíru.
Dřív, když jsme přijížděli do vesnice, tak už nás děti vítaly. Teď omezuje účast na poutích internet, na vsích bývá pusto. Lidé si to nechávají na neděli,“ popisuje Anna Hubená.
Její rodina jezdí s kolotoči a střelnicemi po poutích už po několik generací. Když společně pátrali v archivech, jednu větev svého rodu prozkoumali až do roku 1740. „A nikdo nedělal nic jiného, než co děláme my dodnes,“ říká hrdě.
Zboží do střelnic před Listopadem kupovali v Tuzexu. Bony sháněli různě od veksláků. Využívali různé známosti, a tak měli ve střelnicích i vzácné angličáky, které byly jinak nedostatkovým zbožím
Každodenní život lidí od kolotočů se oproti minulosti hodně změnil. Dříve neměli v maringotkách tekoucí vodu. Museli ji nosit v konvích a chodit na veřejné toalety. Dnes disponují jejich vozy veškerým komfortem s koupelnami, myčkami i pračkami. Jsou to vlastně pojízdné byty.
pokračujte na další straně