Podle mne je veliká škoda, že se od psaní pohledů upustilo. Vím, teď pošlete všechno přes internet, ale držet v ruce dopis nebo čumkartu, to je jako dostat dárek. Já mám takových dárků od maminky plnou krabičku a vždycky, když si nějaký čtu, tak jí vidím - jakoby se mi těma písmenkama vrátila. Dnes už mívám ve schránce jen reklamní letáky, ale občas ji ještě otvírám s nadějí, že tam nějaký pohled bude. Jednou byl - z Benátek, i s nádhernou karnevalovou maskou. To bylo překvapení! No řekněte, komu by se nelíbilo otevřít poštovní schránku a najít v ní pěknou pohlednici nebo milé psaní.
Jako malá jsem si svoji sbírku pohlednic brala večer pod peřinu a prohlížela si ji za svitu baterky. Někdy jsem vyměnila pohledy za knížky, ale i ty jsem si spíš prohlížela, než abych četla. Pohádky, které daroval v Opavě mamce a tetě Janě strejda Olda, Čarovné prstýnky, které jsem dostala v mateřské školce, nejoblíbenější Neználek a Děti z Bullerbynu, Honzíkova cesta nebo moje nejstarší kniha Bělouš. Možná, kdybych četla tolik jako moje sestra, mohla jsem i já být dnes paní řídící. Ale když já už se čtyřicet let místo čtení kochám ... . Kochám se pohledem na to všechno krásné kolem - od obrázků, přes lidi, města, přírodu, oblohu. Kochám se pohledem od rána do večera a v mé hlavě se k tomu všemu píší příběhy.
zdroj: https://kajasimonovska.blogspot.com