Lezli jsme po stromech, jedli nemyté ovoce, ale o stromě nám samozřejmě nikdo neřekl. Museli jsme pomáhat doma, ale občas i u prarodičů. Nebyli jsme odměňováni za to, že jsme něco dělali dobře, bylo nám řečeno, že práce je přirozená. Neobsloužili, když jsme měli hlad, namazali jsme si kousek chleba. Nebyl tam hamburger, ale byla tam vynikající domácí šunka a slanina. Ještě nás poslali dolů do obchodu, protože bylo přirozené, že i dítě mělo nějaký úkol. Pokud jsme dostali špatnou známku, nebyla to chyba učitele, ale nás.
Ani jsme nechápali, co to znamená být neuctivý, pokud jsme se odvážili odpovědět, hned jsme za to dostali „otce“. Starší jsme předem pozdravili a pokud jsme cestovali autobusem nebo vlakem, beze slova jsme se vzdali. Pomohli jsme starší sousedce přinést zavazadla, takže jsme o ně nemuseli prosit.
Když bylo k večeři něco, co se nám nelíbilo, šli jsme spát s prázdným žaludkem, nikdo se neptal, co jíme, mé milé dítě. Naše maminka neuvařila pět jídel jen proto, aby se všem zalíbila.
Nebylo to tak špatné, jak to zní, i když by to dnešnímu dítěti připadalo jako výcvikový tábor. Byli jsme však šťastní a stali se z nás dospělí lidé.