Vzpomenete na malou cukrárnu nebo krámeček u vás, kam jste chodívali jako děti pro bonbóny, kde se mísila vůně čokolády a čerstvě namleté kávy? Tehdy to byl svátek, zajít si do cukrárny pro pendrek nebo pro dvě kostky nugátu na váhu. Usměvavá paní prodavačka spočítala naše desetníky vysypané z prasátka, zabalila nám sladký poklad úhledně do papíru a její pozdrav rodičům zněl s každým zacinkáním zvonečku na dveřích.
,,Čímpak posloužíme? Budete chtít tu lahvičku zabalit do papíru? Sháníte něco konkrétního, ráda vám posloužím." Rozléhá se obchodem plným zákazníků.
Nikdy od zdejších prodavaček za pultem neuslyšíte: ,,Co? No jó, to je vopruz." Tady jste jinde, tady jste v době, kdy prodavače ještě dělal ten, kdo zboží rozuměl, kdo věděl co prodává a jak se prodává. Přesně takový přístup, jako mají zdejší paní prodavačky, učili mě před třiatřiceti lety na škole.
pokračujte na další straně