Jejich den měl pevný režim počínaje ranní toaletou, snídaní, poté posadila matku v invalidním vozíku na balkon nebo před televizi, následoval odpolední spánek, zase televize, záchod a spánek. Až poté měla paní Alžběta čas pro sebe, který většinou trávila čtením knih. Časem však přestala péči o matku zvládat, proto jí lékař doporučil, aby zažádala o místo v pečovatelském domě. Učinila tak, protože už nemohla dál snášet matčinu agresivitu a křik. V noci si matka dokonce sundávala plenu a jejím obsahem špinila sebe i postel. Pro paní Alžbětu to bylo velmi náročné.
Proto když se uvolnilo místo v pečovatelském domě, ulevilo se jí. Když přišel den matčina odjezdu, na který paní Alžběta tak dlouho čekala, místo radosti ji zachvátil smutek. Od té doby netuší, co dělat ve volném čase, jak dál žít. Cítí se provinile a neví, zda udělala správnou věc. Nejraději by za maminkou odjela, ale ona už ji stejně nepoznává. Nemusí tam být každý den. Navíc je tam o ni dobře postaráno. „Je normální, co prožívám? Ráda bych slyšela zkušenosti ostatních ve stejné nebo podobné situaci. Spraví se to a začnu zase normálně žít?“ žádá o rady paní Alžběta.
zdroj: https://ecoplaca.com/