Nejen, že museli všichni chodit do práce a starší lidé chodili brzo do důchodu, ještě k tomu na sebe byli lidi příjemní a stáli více při sobě. Tento názor tady v naší republice stále někteří mají. To, že vysokoškolští profesoři, kteří se nebáli nesouhlasit s režimem, pracovali zastrčení v archivech, či fakt, že lidé šli do penze dčíve, ale s almužnou, na to už zapomínají.
Lidé se asi více scházeli osobně; aby se viděli s blízkými, nemohli si prostě zapnout FaceTime a dovolat se někomu taky nebylo tak jednoduché. S tím, jak to vypadalo tehdy a dnes, nemá ale socialismus ani kapitalismus příliš společného. To je pouze pokrok doby.
Když už se lidé sešli, a to třeba zvláště na veřejnosti, byla témata, o kterých se bavit nemohli. Tudíž se o nich nešlo ani pohádat, jak to díky svobodě slova můžeme dělat dnes, přijde-li třeba na filozofické debaty o politické či společenské situaci. Měli své všední radosti a starosti, o které se s blízkými dělili. To ale děláme přece i dnes, jen třeba v jiné formě.
článek pokračujte na další straně