Když Božena Němcová v polovině 19. století psala Babičku, jen stěží mohla doufat, že se její snivé obrazy z venkovského života zařadí nejen do zlatého fondu české literatury, ale najdou si čtenáře po celém světě. Babička dodnes zůstává jednou z nejpřekládanějších českých knih.
„Kdyby člověk, zvyklý na hlučný život velikých měst, putoval údolím, kde stojí osamělé stavení, v němž Proškovic rodina žila, pomyslil by si: „Jak tu jen ti lidé mohou žít celý rok? Já bych tu nechtěl být, leda co růže kvetou. Bože, jakých pak tu radostí!“ A přece tam bylo velice mnoho radostí v zimě v létě! Pod nízkou střechou přebývala spokojenost a láska, kterou jen okolnosti někdy zakalily, na příklad odjezd pana Proška do hlavního města aneb nemoc někoho v domě.“
„Je to zidealizované. Všichni, kdo Babičku četli, kdo trochu znají život Boženy Němcové, tak vědí, že ten ideál tam je a bylo to asi proto, aby si uchovala jen ty nejkrásnější vzpomínky z dětství. To, že babička byla v podstatě rázná žena, která se svou dcerou nevycházela a potom musela odejít, protože by spolu nedokázaly žít v jednom domě, to už se samozřejmě v Babičce neobjeví. To, že asi byla pro ni důležitou osobu, to zřejmě byla, a věděla to jenom Božena Němcová a možná i vzhledem k okolnostem té doby, ve které ji ona psala, tak si chtěla zlepšit náladu, mít nějaký hezčí svět. A proto vlastně nejenom Českou Skalici, ale i Babiččino údolí vnímala jako místo, kde prožila nejkrásnější roky svého života“, říká Martina Zálišová z českoskalického Muzea Boženy Němcové, odkud je to do Ratibořic a Babiččina údolí co by kamenem dohodil.
Božena Němcová skutečně píše Babičku ve velmi nelehkém období svého života: krátce předtím pochová syna Hynka. Spisovatelka čelí chudobě a kvůli svým kontaktům s českými národními buditeli je sledována tajnou policií rakouské monarchie.
pokračujte na další straně